Panama
Panama
První americkou intervencí, kterou lze nazírat mimo studenoválečný pohled, je invaze do Panamy symbolizovaná operací Just Cause, která probíhala od 20.12. 1989 do 31.1. 1990. Operace Just Cause byla největší americkou vojenskou akcí od Vietnamské války. Na jejím provedení se podílelo 24 000 amerických vojáků. Byly použity bitevní vrtulníky, dělostřelectvo a další prostředky těžké palebné síly (Nanda: 497). Invaze byla ukázkou schopností nových amerických zbraní přenášenou americkými televizními stanicemi.
Již 27.12. , sedm dní po počátku invaze, skládal přísahu nový prezident Guillermo Endara.
Tato intervence byla ospravedlněna touhou po nastolení demokracie a nutným svržením krutého diktátora Noriegy. Byla silně podporována americkým tiskem i veřejností. Při obhajobě použití síly byla používána takřka mesiášská hesla. Byl zdůrazňován rozpad sovětského bloku: „Mění se celý svět a to rychleji než paradigmata učenců. Berlínská zeď se rozdrobila s překvapivou náhlostí, ale byla ve skutečnosti jen manifestací dynamické logiky suverenity lidu, která se šíří východní Evropou. Tyraničtí vůdci jsou nahrazováni ve státě za státem vládami, které jsou více odpovědné svým občanům.“ Hlavním postulátem obhájců intervence bylo to, že panamská intervence je dalším příspěvkem k vlně suverenity lidu: „USA jejím provedením nejen odstranily tyranického vůdce, ale poskytly také odstrašující příklad pro další diktátorské režimy. I když se některé z těchto režimů cítí v bezpečí proti převratu vedeném vnitrostátními silami, nemohou si již být teď jisti před cizí humanitární intervencí (D’Amato 1990: 524).“ Podobná vyjádření byla součástí proslovů Bushe i dalších vrchních představitelů jeho administrativy před i po invazi. Lze z nich vypozorovat jasný vliv vlny idealismu popsaného v minulé kapitole. Zařadit však tuto intervenci do pozice jakéhosi stavebního kamene doktríny New World Order by bylo chybou. Panamská intervence nebyla jednoznačným úspěchem demokracie nad tyranií, jak se ji snažila média označit. Intervence byla tím nejzazším řešením, které následovalo po dlouhé řadě diplomatických a jiných proher Reaganovy a poté Bushovy administrativy. K potvrzení tohoto tvrzení musí tato práce poskytnou exkurz historií panamsko-amerických vztahů.
3.1 Vztahy mezi Panamou a USA – historický kontext
Vztah Panamy a USA je velice silný a vyznačuje se značnou panamskou závislostí. Panama jako stát není de facto ničím jiným než historickým vyjádřením amerických politických cílů na západní polokouli.[1] Podstatou zájmu USA na panamské úžině je Panamský průplav, na kterém začaly USA pracovat od roku
Převrat v roce 1968 byl zinscenován jedenáct dní po Ariasově uvedení do úřadu. Byl veden Národní gardou, jejíž hlavní postavou byl generál Omar Torrijos. Národní garda se stala hlavní politickou silou. Znakem Torrijosova režimu bylo potlačování opozice, moc v rukou armády, vylučování občanských organizací a odborů apod. Přesto nelze jeho vládě upřít pozitivní efekt na panamskou ekonomiku. Byly vytvořeny předpoklady pro vznik centrální banky, Panama zaznamenala nebývalý příliv zahraničních investic a dosahovala stálého ekonomického růstu (Ibid). Jedním z mezníků vztahů mezi USA a Panamou jsou tzv. Canal Treaties; dohody o dalším osudu Panamského průplavu podepsané v roce 1977. Nejdůležitějším bodem dohod bylo úplné předání průplavu pod panamskou správu do konce roku 1999. Prezident Carter měl v Torrijose velkou důvěru a věřil, že podepsání dohod povede k postupné demokratizaci (Robinson 1990: 188). Ta měla nastat po šestileté přechodné fázi. V roce 1978 byla vytvořen úřad prezidenta a strana Partito Revolucionaru Democratico (PRD), na kterou byla nominálně převedena moc. V roce 1984 měl už být prezident volen všeobecnou volbou, v roce 1981 byl nově volen parlament Asamblea Legislativa (Gandasegui Jr. 1993). Častá přílišná adorace Torrijose není zcela opodstatněná. Jistě byl ve světle jeho předchůdců a nástupců velmi osvíceným autoritativním vůdcem, přechod k demokratickému režimu se ale nenaplňoval plánovaným tempem.
Armáda zastávala nadále dominantní pozici. Nepochybně ale Torrijosova nečekaná smrt v letecké havárii v roce 1981 překazila naději na demokratickou tranzici.
V PRD vznikaly záhy velké třenice. Torrijosův projekt tranzice byl Národní gardou veřejně označen za chybný. Národní garda oznámila, že armáda bude určovat politický směr země a nehodlá se o svoji moc dělit s žádnou politickou stranou. V roce 1983 byla změněna struktura armády se vznikem Panamských obranných sil (PDF).[3] Vznik této struktury zákonem č. 20 byl obhajován tím, že Canal Treaties z roku 1977 požadují, aby Panama byla schopná od roku 2000 bránit průplav vlastními vojenskými silami. Posun od důrazu na ekonomický rozvoj na posílení vojenské síly byl patrný. Panama se stylizovala do země, která využije svůj vojenský potenciál pro dobro centrální Ameriky. Generál Paredes již v roce 1982 oznámil, že Národní Garda je připravena ochránit území Kostariky od jakékoliv agrese. V roce vzniku PDF se Panama stala také jedním ze zakladatelských států skupiny Contradora (Gandasegui Jr. 1993).[4]
V roce 1984 si opozice přeci jenom vynutila všelidové volby prezidenta. Opozičním kandidátem byl Arias, kandidátem PDF byl zvolen Nicolás Ardito Barletta; minulý viceprezident Světové Banky (Robinson 1990: 190). O demokratickém průběhu voleb existují značné pochybnosti. Proti sobě vymezené postoje kandidátů polarizovaly společnost. Velkou roli hrály ve volbách i USA, které dávaly zřetelně najevo podporu kandidáta PDF. Vymyšlené fámy o alianci mezi USA a oficiální stranou PRD přispěly k otevřené manipulaci voleb zástupci PDF ve prospěch kandidáta PRD. Ač se všeobecně očekávalo vítězství Ariase, zvítězil Barletta. Na jeho inauguraci posléze přiletěl i americký ministr zahraničních věcí Schultz, čímž potvrdil správnost „volby“ a dal značku legitimity nové vládě (Ibid).
Z předchozích řádků není příliš patrná role Noriegy. Ten byl po první půli 80. let z hlediska běžného státního uspořádání mužem v pozadí. Nebylo tomu ale tak. Již od roku 1982 byl vrchním velitelem armády. Z této pozice od roku 1983 držel pevně ve svých rukou moc jak na nad armádou, tak i nad vládou. K manifestací jeho moci mohou posloužit události z roku 1985.
Prezident Barletta se rozhodl zahájit vyšetřování smrti bývalého Torrijosova stoupence Huga Spafadory, který krátce před svým zavražděním nařkl Noriegu z pašování drog. Krátce nato byl Barletta Noriegovými muži donucen podepsat rezignaci. USA se poprvé veřejně postavily proti Noriegovi a vyjádřily s tímto krokem nespokojenost. Nicméně neprovedly žádnou další akci poté, co byl Barletta nahrazen v úřadu prezidenta jeho viceprezidentem Ericem Arturio Delvallem ( Schley 2004: 137).
Role Noriegy ve vztahu k USA byla specifická. Spolupracoval se CIA již od roku 1970 (Ibid). V 80. letech se jeho důležitost pro americkou zahraniční politiku zvýšila. Reaganova administrativa viděla v sandinistickém režimu vládnoucím v Nicaragui komunistické nebezpečí schopné zachvátit celou střední Ameriku. V důsledku toho se dostávalo Noriegovi velké podpory. Reagan si ho vážil, protože oceňoval Noriegovo spojení s Fidelem Castrem a považovala ho za prostředníka mezi USA a Kubou. Taktéž hrál Noriega důležitou roli při podpoře Contras.[5] Noriega byl proto v kontaktu se všemi vysokými představiteli, kteří obklopovali Reagana, a to včetně tehdy viceprezidenta George Bushe seniora. Velmi intenzivní kontakty udržoval s ředitelem CIA Williamem Casey-Northem (Magyar 1992).
Nicméně v druhé polovině 80. let Noriega postupně upadal v nelibost. Přispělo k tomu několik navzájem se posilujících faktorů. Reaganova administrativa se cítila znepokojena Noriegovými autoritativními kroky, které čím dál častěji překračovaly pro ni přijatelnou hranici. Jednalo se především o stále posilující pozici Noriegou vedených PDF. Jeho pašování drog a podpora narkobaronů nabírala rozměrů, které bylo již těžké obhájit před veřejností (Fricker 1990: 56). V letech 1985-86 probíhala médii aféra Iran-Contra, která veřejně zdiskreditovala Reaganovu politiku ve střední Americe (Ropp 1993: 195). Noriega se stával v nové situaci nepohodlným. Případné odhalení úplného pozadí panamsko-amerických vztahů veřejností by bylo velmi nevítané. Další americká podpora projektu vojenského režimu byla závislá na tom, aby PDF snížily svůj politický profil a na stáhnutí generála Noriegy do pozadí (Gandasegui Jr. 1993) .
Již v roce 1986 začala média uvádět informace o spojení Noriegy a jeho nejbližších spolupracovníků s pašováním drog.
V roce 1987 bylo už víceméně jasné, že požadavky USA na pokračování spolupráce nebudou splněny. Noriegova politika vyvolávala nespokojenost ve vlastních řadách, jak uvnitř PDF tak mezi lidmi, kteří vyšli protestovat do ulic.[6] Režim ale všechny projevy disentu potlačil a PDF se zdály být stále velmi silné.
Reagan celkem pochopitelně naději na další spolupráci s Noriegou zahodil. Sovětská glasnost naznačovala, že nebezpečí zachvácení kontinentu komunismem není akutním. Proto pro Reagana už Noriega ztrácel na přitažlivosti. Prezident USA se uchýlil k taktice masivní mediální kampaně proti Noriegovi. Konstantní eskalace štvavé rétoriky jak od Reaganovy administrativy, tak od Kongresu vytvořila v Noriegovi obraz vtělení ďábla, který tráví americké děti drogami a ohrožuje bezpečnost panamského průplavu (Millett 1990). Tato zbraň byla dvousečná. Reagan se sice částečně vyvázal ze své odpovědnosti z dlouholeté spolupráce s člověkem, kterého teď nazýval drogovým králem. Zároveň tím ale znemožnil možnost negociace s ním a vytvořil tlak na svou osobu, od které bylo nyní očekáváno rychlé Noriegovo odstranění.
Na sklonku roku 1987 Reagan začal vážně přemýšlet nad možnosti sesazení Noriegy.[7] Pro následující „boj o převrat“ je z americké strany patrná snaha vyhnout se přímé konfrontaci. Reagan se stále spoléhal na to, že dokáže nějakým způsobem povzbudit coup d’etat pocházející z Panamy. To mělo jeden zásadní důvod. Ač měla jeho politika pro střední Ameriku v 80. letech velmi rozsáhlou agendu, jednalo se s výjimkou operace Urgent Fury na území Grenady v roce 1983 převážně o tajné operace. Američtí vojáci spíše cvičili jiné ozbrojené skupiny k zabíjení, než by sami umírali. Veřejnost a v důsledku i američtí politici byli od Vietnamské války postiženi takzvaným „vietnamským syndromem“; neochotou přijmout oběti na životech amerických vojáků ve vojenských konfliktech, u kterých není zcela zřejmý explicitní význam pro ochranu amerických zájmů.
Reagan dal důvěru pro převrat prezidentu Delvallovi, který byl přesvědčen, aby odvolal Noriegu z funkce velitele armády. Delvalle tak učinil 25. února 1988. Několik hodin nato byl odvolán z úřadu prezidenta Národním shromážděním, které ho obvinilo z protiústavního chování. Poté USA přistoupily k zmrazení panamských vládních prostředků uložených v amerických bankách a k dalším ekonomickým sankcím. Ani tyto prostředky nefungovaly.
Washington byl ale stále daleko od rozhodnutí provést intervenci. Živil si naději na převrat provedený z vnitřku PDF. K takovému pokusu o coup d’état došlo 16. března 1988. Nicméně byl potlačen, stejně jako protesty a generální stávka občanů. V řadách PDF následovala čistka, kdy bylo odstraněno 12 z 54 z vrchních představitelů PDF. Ani následné negociace, kdy bylo Noriegovi navrženo odpuštění sankcí za opuštění země, nevedly k výsledku.
Situace se zdála být skutečně bezvýchodnou. Proto ještě před posledním pokusem o převrat zažaloval soud v Miami generála Noriegu ve dvanácti bodech.[8] Bush, který nastoupil do úřadu v lednu 1989, převzal po Reaganovi nelichotivou situaci. Soustavný mediální tlak rozehraný Reaganem, stejně jako jeho neúspěchy v pokusu o převrat, stavěly před nového prezidenta svržení Noriegy jako jeden z primárních úkolů. Bush se snažil ve volební kampani mediální tlak snížit, aby se Panama nestala hlavním tématem. Celkem záhy mu proto byla vyčítána jeho nerozhodnost (Robinson 1990: 196).
I Bush upřednostňoval převrat bez americké ozbrojené intervence. Velkou příležitost viděl v prezidentských volbách na počátku května 1989. Noriegův kandidát skutečně nedokázal přes silnou manipulaci voleb zvítězit proti kandidátovi opozice. Noriega poté volby prohlásil neplatné kvůli nemístnému vměšování USA do panamských vnitřních záležitostí. Tím označil finanční pomoc, kterou poskytla americká vláda opozici.[9] 10. května začal velké čistky proti opozici a jejím podporovatelům. Ve stejný den byly poté volby prohlášené za neplatné oficiálně. Konec nadějí vkládaných do voleb byl zásadním obratem v Bushově vnímání použitelných možností. Hned druhý den schválil vyslání dalších 1900 vojáků k 10 000 vojákům, kteří už byli na amerických základnách v Panamě. Na území Panamy poté nařídil stáhnutí amerických občanů na území amerických základen. Síla této hrozby, ale byla vzápětí oslabena faktem, že nejvyšší představitelé Bushovy administrativy nadále dávali najevo, že použití síly z americké strany není jednou ze zvažovaných možností. Již zmiňovaný „vietnamský syndrom“ byl nadále velmi silným determinantem americké zahraniční politiky.
Důvěra administrativy se tentokrát obrátila na Organizaci amerických států (OAS) a na opozici v rámci PDF (Robinson 1990: 198). Obě možnosti zklamaly. Jednou z hlavních premis spolupráce OAS je zásada neintervence. Proto bylo maximem OAS to, že v květnu vytvořila mediační komisi a tím i zároveň jakýsi regionální tlak na řešení situace.
Organizace se dále nedokázala dohodnout ani na společných ekonomických sankcích vůči Panamě. Noriega přestával s až překvapivým sebevědomím dva roky intenzivního tlaku největší světové mocnosti, proto ho tyto iniciativy nemohly nikterak zasáhnout. Důvěra v obrat vedený vnitřními silami byla taktéž spíše neopodstatněná. Opozice byla zdecimovaná Noriegovými čistkami a jejich jedinému zastřešujícími vůdcovi Arnulfo Ariasovi bylo již 82 let. PDF se jistě pod tlakem ze zahraničí vnitřně polarizovaly, ale Noriega měl kolem sebe stále dostatečné množství loajálních důstojníků, kteří ho byli schopni ochránit. Důkazem toho je poslední neúspěšný pokus o puč vedený důstojníkem PDF majorem Moisésem Giroldim. Toto povstání bylo potlačeno, ač byl Noriega držen v zajetí na velitelství PDF.[10] Nepravděpodobnost dalšího pokusu byla posílena očekávanými Noriegovými represemi jak v armádě, tak mezi občany.
Bushova administrativa se ocitla v situaci, kdy se jakákoliv možnost svržení Noriegy bez vnějšího zásahu nedala příliš očekávat. Rétorika představitelů jeho administrativy ale již dlouhodobě vyvolávala zpětný tlak veřejnosti. Bush často mluvil o Noriegovi jako o pašerákovi drog. V hlavních zprávách televizní stanice CBS se v souvislosti s Noriegou objevovaly výrazy jako neřád a gangster, na stanici ABC byl označen jako ohyzdná kreatura.[11] Veřejnost poté pochopitelně požadovala okamžité a konečné řešení situace. Nutnost zásahu ale nebyla umocňována pouze tlakem veřejnosti. Od 1.1.1990 měl stát v pozici administrátora Panamského průplavu Panamec.[12] To jen posilovalo fakt, že případná ignorace daného stavu by byla jen oddálením řešení, které by stejně muselo přijít. V USA vznikaly obavy, že osud průplavu je ohrožen.
Bushova administrativa se pod tíhou všech těchto tlaků rozhodla pro ozbrojenou intervenci na území Panamy. Strach intervenovat byl stále přítomný. USA se alespoň snažily zaútočit v širší koalici s některými státy OAS. Ty podle společné zásady neintervence odmítaly účast na ozbrojeném zásahu. Proto USA zahájily akce 20. prosince samy.
Cílem této práce není podrobný popis samotné vojenské akce, protože není důležitý pro dokázání hypotézy. Hlavní úkol operace Just Cause – sesadit generála Noriegu, se zdařil. Panamská intervence byla předvojem medializace konfliktu v takové míře, jaká byla poskytnuta válce v Perském zálivu. V průběhu celého konfliktu byla neustále pokrývána médii. Největší díl zpráv vysílala CNN , ale i tři další hlavní televizní stanice přinášely rozsáhlá zpravodajství. Prezident Bush konečně zhodnotil sílu médií ve svůj prospěch a jeho podpora, jak v období krátce před zahájením konfliktu, tak po něm, podstatně stoupla. Exkurz do historie panamsko-amerických vztahů a podrobnější popis snah, které jak Bushova, tak Reaganova administrativa vyvinula za účelem sesazení generála Noriegy, je poskytnut proto, aby ukázal, že panamská intervence není novodobou humanitární intervencí na ochranu lidských práv. Byla důsledkem přehnaných ambic generála Noriegy, který svým chováním přesáhl i politickou výhodnost tajného vztahu mezi Panamou a USA. Již od roku 1987 existovala v USA snaha Noriegu sesadit. Obě americké administrativy volily postupně mnoho nedostatečných nebo nevhodných nástrojů k Noriegově sesazení, přičemž se jasně snažily vyhnout použití vojenské síly. Mnohé populární prostředky, jako například ekonomické sankce, poškozovaly spíše panamské obchodníky, kteří tvořili jádro Noriegovy opozice, a tím znesnadňovaly případný puč vedený panamskou opozicí. Jejich mediální vystupování navíc stupňovalo tlak na řešení situace a v mnohém jim uzavřelo cestu k dohodě s Noriegou.[13] Pod tíhou neúspěchů při pokusech o svržení Noriegovy vlády začalo i soudní vyšetřování panamského vůdce, které odhalilo i ne příliš veřejně obhajitelné vztahy zástupců Reaganových administrativ s Noriegou. Připuštění medializace těchto faktů poukazuje na to, jak se situace dokázala vymknout Reaganovi z rukou. Bush tento problém od svého nástupce nechtěně podědil. Kurz, který nabraly události, podpořený zesíleným mediálním tlakem ho nakonec donutil k ozbrojené intervenci, kdy supervelmoc za použití těch nejmodernějších vojenských technologií v pár dnech přemohla armádu velice malého státu připomínající svým složením spíše policejní složky. Z neupřímnosti při obhajování humanitárního cíle akce Bushova administrativu usvědčuje i to, že energii, kterou vydala na sesazení Noriegy, poté již zdaleka nevyvinula při snaze o obnovení Panamy.
Za prezidenta Endrady podporovaného USA upadla Panama do ještě větší ekonomické krize a objem obchodu s drogami se zvýšil na nebývale vysokou úroveň.
Vzhledem k výše zmíněným faktům je možno předpokládat, že ozbrojený zásah na území Panamy z prosince roku 1989 nemůže být považován za intervenci, která by byla v souladu s idealistickým myšlením, které zachvátilo USA v roce 1989, ani s doktrínou New World Order, která ho v září 1990 vyjádřila. Intervence byla spíše důsledkem politické nutnosti, kterou se vypořádání s Noriegovým režimem stalo. Použití idealistické rétoriky bylo pak mediálním hávem pro tuto akci.
[1] To dokazuje například to, že osamostatnění Panamy od Kolumbie je spíše prací USA než přičiněním Panamců. (Ropp 1991)
[2] V roce 1902 odkoupily USA projekt na výstavbu průplavu od Francie, pro kterou bylo budování kanálu stavebním neúspěchem a finačním fiaskem.
[3] Panamian Defense Forces
[4] Venezuela, Kolumbie, Mexiko a Panama se spojily v organizaci, která se označovala za mediátora konfliktů ve střední Americe a jejím cílem bylo zajištění větší stability v regionu.
[5] USA podporovaná ozbrojená skupina profilující se proti sandinistickému režimu. V průběhu 80. let vedla především z území El Salvadoru guerillovou válku se silami Sandinistů.
[6] Mezi občany se vytvořilo hnutí Cruzada Civilista, které mělo za cíl sesadit Delvallovu vládu a vytvořit konstituční shromáždění, které by mělo připravit novou ústavu. Svého chtělo dosáhnou generálními stávkami, pouličním protesty a demonstracemi. (Gandasegui Jr. 1993).
[7] Vprosinci 1987 byl vyslán Reaganovou administrativou do Panamy náměstek ministra obrany Richard Armitage, aby nenápadně prozkoumal možnosti, za kterých by Noriega odstoupil. Mise se nevydařila. Noriega výměnu jeho odstoupení za zastavení vyšetřování jeho osoby Celním úřadem a dalšími institucemi v USA rezolutně odmítl. (Robinson 1990 : 192).
[8] Tento krok byl poměrně riskantní. To především proto, že bylo pravděpodobné, že se v průběhu procesu vynoří na povrch při zkoumání povahy spolupráce USA s Noriegou také ne zcela jasné vztahy DEA k Noreigovu pašování drog. Skutečně je těžko uvěřitelné, že by byl Noriega spolupracovník CIA a DEA po tak dlouhou dobu a tyto agentury si nebyly vědomy jeho aktivit v oblasti pašování drog do USA. Ministerstvo Spravedlnosti se k záležitosti vyjádřilo tak, že od roku 1984 již měli podezření na Noriegovu nezákonnou činnost, ale dostatek důkazů získalo až v roce 1988 (Fricker 1990 : 54)
[9] Na počátku voleb oznámil odtajnily U.S. News a World Report, že prezident Bush autorizoval tajnou pomoc ve výši 10 milionů USD Noriegově opozici, aby podpořil jejich kampaň a zvýšil tak šanci na úspěch. (Robinson 1990 : 196).
[10] USA později přiznalo svoji omezenou úlohu i v tomto pokusu o převrat (Robinson 1990 : 202).
[11] scum, thug a odious creature (Fricker 1990: 56).
[12] Do této funkce byl do této doby vždy dosazen občan USA.
[13] Noriega v pozdějších fázích nemohl přijmout nabídku na odchod u úřadu i ze země již z prostého fakt, protože by to vypadalo, že utíká před americkým tlakem.